Kapitola 27. To nejste vy!

9. září 2007 v 1:14 | Breila |  Jonap Isabella
Tak tu máme zase další... :-)
zkráceně řečeno, přeju pěkné čtení. Breila

"Profesore Brumbále, co se stalo? Myslela jsem, že to Severus mi poslal zprávu krbem." Mluvila kvapně madam Pomfreyová.
"Bohužel Severus má teď práci jinde. Náhodou jsem byl u toho, když ho hledali. Našel jsem jí v tomhle stavu v jejich společenské místnosti."
Cítila jsem jak mě položili na měkké lehátko a jak se nade mnou opět věrně a starostlivě, skláněla ošetřovatelka.
"Hm, žádným kouzlem to není." Řekla po chvíli.
Kouzlo? Proč by to mělo být kouzlo?
Jo aha, asi proto, že jsem zmijozel. Mohlo mě to napadnout.

"Nejspíš se nachladila venku. Nic jiného to být nemůže. Dám jí nějaký lektvar. To pomůže."
"Děkuji Poppy."
Lékouzelnice si jen nepěkně odfrkla. "Vážně jsem zvědavá, kolikrát jí tu ještě uvidím. Pokud se nemýlím, bude mít jistě rekord."
Pak její kroky odezněly a já cítila, že mě zanechala s ředitelem o samotě. Chtěla jsem se probrat, ale něco mě tížilo a tlačilo zpátky.
Znovu se dotkl mého čela a jemně mi odsunul zpocené vlasy stranou. Konejšivý dotek.
"Joe, slyšíte mě?"
Slyším. Já jsem přeci tady, moc dobře to vnímám.
"Můžete mi dát nějaké znamení?" zeptal se.
Jo, kdyby to bylo tak jednoduché… Vlastně ano, moment, je to jednoduché! Já blázen, proč mi to nedošlo dřív?
Jestli mi kdy něco pomohlo od bolesti, stesku, smutku, nebo jen tak při soustředění se, byla to nitrobrana. Měla jsem jí zapnutou skoro pořád a jen málokdy jsem skláněla svůj temný štít.
Bylo to trochu zbabělé a dětinské, ale schovávala jsem se za ní vždy, když jsem byla nejistá a nebo jsem se bála.
Tam venku jsem měla vztek, pak to byla lítost a nakonec nepředstavitelná tíseň.
Povol. Říkala jsem sama sobě.
Pomalu jsem spouštěla své prázdné hranice v mysli. Ne úplně, protože to co jsem chtěla udělat bylo rizikové. Ale ne nemožné.
Uspořádala jsem si rychle myšlenky a dojmy. Sestavila jsem letmé obrazy toho, co se stalo. Umístila jsem je úmyslně nad svůj obraz nicoty a temnoty. Zároveň jsem tam našla skryté místo, maličké, ale postačující k tomu, aby ho někdo mohl sdílet se mnou.
Na chvíli.
Když jsem dotvořila vše podle sebe. Připravila jsem se a pak, mezi mými napůl skloněnými zdmi, jsem vyslala signál.
Ne delší jak mávnutí křídly a nikterak silný.
Nemohla jsem víc.
Brumbál, co jsem mohla posoudit, na jedinou vteřinu strnul. Skoro jakoby naslouchal. Byla to má slabá, ale zřetelná výzva. Slyšel ji.
Tak jsem otevřela zdi své mysli a on do ní vstoupil. Byl v mém prostoru a vnímal to.
Podivil se nad mojí vnitřní temnotou, ale neřekl k tomu nic.
Shlédl mé připravené obrazy a vzpomínky. Tedy ty upravené, které jsem chtěla. Zbytek jsem se snažila udržet mimo jeho dohled.
Ale že to byla síla. Nic takového jsem před tím nezažila. A že to zkoušelo dost lidí.
Viděl mé vánoční ráno, pak mou cestu k Hagridovi a náš společný hovor. Bylo to, jako by jsme oba viděli film, ale místy bez zvuku. Pak spatřil přicházet Harryho a naši hádku. Dál už nebylo nic. Jen husté chomáče mlhy.
Naťukl zlehka mé vědomí tam, kde bylo připravené místo pro krátký rozhovor.
Joe.
Pane profesore?
Překvapujete mne.

Nad tím jsem se v duchu pousmála. Někdy i sama sebe, pane.
Co se tedy stalo? Pokud mohu soudit, viděl jsem vše, co bylo třeba. Přesto, je ještě něco dalšího?
Ne pane. Nemám už nic jiného.

Povzdechl si. Občas může trvat, než i ti moudřejší pochopí. Někteří tápou věčně, ale jiní vidí světlo a jdou za ním hned. Někdy to však chvíli trvá.
Neodpověděla jsem hned, ale až po chvíli.
Mysleli jste, že mě někdo proklel?
I to byla možnost, ale nepřišlo mi to příliš věrohodné.
Já se umím bránit.
Řekla jsem tvrdohlavě.
Každý někdy prohraje, důležité je, kdy se zvedne.
Snad to bude za dlouho.

Usmál se. A když to přijde?
Mlčela jsem.
Povolila jsem hradby a propustila ho ven, ačkoliv jsem nepochybovala o tom, že kdyby chtěl, mohl odejít.
Vrátili jsme se do přítomnosti na ošetřovně. Madam Pomfreyová se vynořila ze své pracovny a nalila mi sklenici silně čpícího lektvaru.
Fůj. Cítím to i když spím. To by snad probudilo i mrtvého.
Nadzvedla mi hlavu a pootevřenými rty mi provířila tekutina. Byla kupodivu bez chuti a ani neměla nijak zvláštní skupenství. I když byla tak podivně lehká, necítila jsem jak jí polykám.
A pak se mi ulevilo. Požár se mírnil, až zanikl a zima ustoupila do nitra.
Nadechla jsem se volně a otevřela oči.
Bylo mi dobře.
Překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla se.
Ošetřovatelka se na mě bodře usmála. "Snad to bylo naposledy?"
Odpověděla jsem jí ve stejném duchu.
Nakonec zasáhl opět Brumbál. Vzhledem k tomu, že jsem byla v pořádku, slíbil madam Pomfreyové, že dohlédne na to, abych byla včas v posteli a odvedl mě z ošetřovny.
Jenže jsme nezamířili do sklepení hradu, ale naopak. Do jeho kanceláře.
Rozebírali jsme tu scénu u Hagrida a ještě další věci, týkající se Harryho. Vzhledem k tomu, že byli prázdniny, nemohla jsem Brumbálovi povědět nic nového. Všichni byli pryč a tak bylo jen málo informací, které se ke mně donesly.
I tak mi ředitel trpělivě naslouchal a podporoval mě ve mluvení.
Když jsme skončili, nemohla jsem mu nepoděkovat za jedno záhadné vánoční překvapení. Neudělala jsem to otevřeně, protože to by bylo zrazení Hagridovi důvěry, ale myslím, že to pochopil.
Odcházela jsem, když mě ještě zadržel.
"Slečno de Lator."
Otočila jsem se.
"Jedna obzvlášť vyčerpaná sova mi dnes ráno doručila tento vzkaz. Je pro vás, ale měl být doručen tajně, aby se na to nepřišlo."
Překvapeně jsem zalapala po dechu.
"Pro mne? Ale kdo by mi mohl-." Zarazila jsem se.
Věděla jsem kdo, bylo mi divné, že by na mě zapomněli. Tady tedy byla odpověď.
Brumbál mi podával kus pomačkaného pergamenu. "Otevřete ho?"
Nejistě jsem se ho dotkla. Pak ho uchopila a nakonec pevně sevřela.
"Ano." Vydechla jsem.
Posadila jsem se zpět do křesla a pod zkoumavým pohledem si ho dvakrát přečetla.
Opět mi bylo smutno.
Psali mi moji přátelé z Francie. Max a Blanca, moji milovaní přátelé.
Zamrazilo mě u srdce, byly to těžké zprávy.
Vzhlédla jsem a na chvíli se nechala utápět v pomněnkové barvě.
"Pokud budete souhlasit, můžete použít letaxovou síť zítra ráno."
Přikývla jsem a pevně stiskla můj dopis.
"Budu se muset rozloučit?" napadlo mě.
Ředitel vyčkal. "Asi ano." Řekl konečně.
Byl to jako rozsudek, ale chápala jsem to.
Moji rodiče vystopovali pravou povahu mého přátelství s Blancou a dostali se tak i k Maxovi. Nevím, co všechno se stalo, ale ti dva museli brzy ráno uprchnout a ukrývali se v opuštěném domku na předměstí Paříže. Nenápadné a přesto skryté tak, aby je nenašli.
Ještě je stihli varovat a unikli v čas. Jinak by byly zahlazeny i tyto stopy mé minulosti, které tolik nevyhovovaly.
Blancy rodiče se jí zřekli a odsoudili jí ve vyhnanství, oni také neuznávali nic než čistou krev a jen tak dodatkem, Pána zla. Ona to všechno porušila.
Chránila Maxe a co víc, poslední zprávou, kterou mi psali bylo to, že se vzali. Smrtijedi tedy měli osobní zájem na pomstě.
Smutně jsem hleděla na dopis ve svých rukou a přemýšlela o tom, co všechno ještě sebou přinese tahle strašná válka.
"Chtěla bych jim pomoct."zašeptala jsem.
Brumbál pokýval svou moudrou, stříbřitou hlavou.
Vyměnili jsme mezi sebou ještě pár slov a pak jsem vyšla z jeho pracovny.
Nadechla jsem se. Bylo zvláštní být zpátky.
Francie.
Nerada jsem ji opouštěla, ale co víc, nerada jsem se vracela. Divná změna.
Vešla jsem do starého domu s rozbitými okenicemi a vystoupala po rozpadlých schodech.
Můj doprovod čekal dole. Nespěchala jsem.
Měla jsem sice čas jen do oběda, ale nějaká divná tíha mě nutila jednat pomalu.
Brumbál se mnou poslal dva bystrozory jako doprovod. Oba byli zvláštní, ale to mi nevadilo abych si je nenápadně prohlížela.
Ale k čemu mě to zajímalo? Teď byl přede mnou důležitější úkol.
Postarat se o mé přátele. Museli přežít a Brumbál mi nabídl potřebnou pomoc.
"Joe!" uvítali mě vřele oba dva. Pevně mě objali a nepustili po několik minut. Všichni jsme se radovali ze své přítomnosti.
Bylo to jako splněný sen. Jen okolnosti byly špatné.
"Jak ráda vás vidím, přátelé moji."
"Joe, vypadáš jinak. Jsi v pořádku?" ptala se starostlivě Blanca.
"Je mi dobře, ale co vy. Jste zdraví? Není vám nic?" chrlila jsem ze sebe.
Pak jsme si vyprávěli, co se komu stalo, ale měli jsme jen málo času. Hodina oběda se blížila a já oběma vysvětlila, jaký úkryt pro ně ředitel zajistil. Měli se připojit k jedné skupině, pracující ve Francii, zajišťovali informace a varovali případné mudly a ostatní.
Když odbila dvanáctá, přišel pro mě jeden z bystrozorů. Nějaká Pastorek.
Bylo nám těžko.
Nevěděli jsme, kdy se zase uvidíme. Jestli vůbec. A to byla ta nejhorší část.
"Joe, půjdeš nám za kmotru?" zeptala se vážně moje kamarádka a napůl šťastně mě tak s Maxem uvedli do jejich malého tajemství. Ta druhá půlka se ale obávala o všechno.
Já se bála také.
Věděla jsem, co musím udělat. Slíbila jsem, že je nebudu vyhledávat. Bylo to pro jejich bezpečnost. Mohli je vypátrat, kdybych s nimi byla v kontaktu.
Mlčky jsem se dívala. Její oči byly zvětšené a prosebné. On nemluvil. Vlastně to bylo zvláštní, protože byl vždycky tak hovorný. Teď se z něj stal muž. Byl silný a statečný, ale co zmohl proti zlobě kouzelnického světa? Zvykl si mlčet.
"Joe." Prosila a její oči najednou nabrali záblesk slz.
"Nemůžu." Řekla jsem pohnutě.
"Jsi jediná, koho máme."
"Když to udělám, najdou vás. Když se s vámi spojím, najdou vás. Když budeme v kontaktu, zabijí vás." Odmlčela jsem se. "Mám vás oba nesmírně ráda a z celého svého zlomeného srdce bych si to přála. Ale nemůžu. Tohle nedopustím. Odpusťte."
Vyhrkli jí slzy do očí. Chtěla mě obejmout, ale zadržela jsem jí nataženou rukou.
"Joe!" zvolala.
"Odpusťte mi."
"Máme tě rádi." Řekl Max.
"Já vás taky." Zašeptala jsem. "Ale nedovolím, aby mi vzali i vás. Buďte v bezpečí. Miluju vás."
S tím jsem tedy odešla.
Blanca vzlykala a volala za mnou, ale Max, můj jediný přítel, jí konejšil u sebe v náručí. Rvalo mi to srdce, ale musela jsem je opustit.
Měla jsem v sobě prázdno, jako kdyby mi právě umřeli. Byla to skoro pravda. Musela jsem zapomenout.
Oba bystrozoři nemluvili a nerušili mé rozjímání. Společně mě dopravili zpět do Bradavic.
Bloumala jsem hradem a nevnímala nic.
Automaticky jsem vyhledala naší společenskou místnost a prolezla jejím otvorem.
Max a Blanca budou mít dítě. Jsou oba tak mladí. Proč se to muselo stát právě jim? Měli by být šťastní, jaký život je teď čeká? A co jejich nenarozené dítě?
Odpusťte mi. Poslala jsem k nim v duchu němý vzkaz.
Jediné vědomý toho, že budou v pořádku a budou pracovat pro Brumbála, mě trochu zahřálo u srdce. Vešla jsem do svého pokoje. Tiše a nepozorovaně.
A pak jsem najednou do něčeho narazila a prudce zavrávorala.
Spadla jsem na zem a vyjeveně koukala.
Harry si stáhl neviditelný plášť a odkryl mi ten zvláštní výjev. Vyděšeně jsem se na něj dívala.
Natáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát.
Nebyla jsem schopná promluvit.
"Čekám tu na tebe." Řekl konečně.
Krev se mi vrátila do žil a mysl se rozběhla. Harry byl tady dole. Ve sklepení hadů.
"Můj Merline, víš jak je to nebezpečné?! Ty jsi se snad zbláznil. Co kdyby tě někdo našel."
Vytáhla jsem hůlku a rychle jsem vyrazila ke dveřím pokoje. Vykoukla jsem na chodbu a rozhlédla se. Nikdo nebyl poblíž. Holly asi byla na obědě.
Zavřela jsem a pečlivě zakouzlila celý prostor.
Vážně se vyplatí umět čarovat.
"Co tady děláš?" obrátila jsem se konečně na něho.
"Chtěl jsem s tebou mluvit."
"Tos nemohl počkat? Musel jsi přijít sem?" vyjela jsem na něho. Vyděsil mě.
Pokrčil rameny.
"Tak to vyklop. Přišel jsi mě zase urážet? Tak do toho. Mám zrovna ten správný den na urážky." Spustila jsem trochu hystericky.
"Promiň." Řekl prostě.
Zadívala jsem se na něj bedlivě, ale nechápavě.
"Co?"
"Hagrid mi to řekl. Neměl jsem na tebe tenkrát tak vyjet. Ale ty jsi..no..tak nějak.." nedořekl.
"Tak nějak co?" zeptala jsem se nejistě.
"Zvláštní." Řekl.
Alarm v mé hlavě se rozezněl. Někdo byl na chodbě a blížil se sem.
Zbledla jsem. Harry pochopil docela rychle, že se něco děje.
"Harry." Pípla jsem. Oba jsme na sebe vystrašeně zírali.
"Rychle ten plášť." Pobídla jsem ho konečně, v hlavě mi to zavířilo. "Znovu se skryl."
Bylo to zvláštní. "Stoupni si támhle a ať se děje cokoliv, nehýbej se." Ukázala jsem směrem ke dveřím.
Ozvalo se zaklepání.
Shodila jsem ze sebe svůj plášť a hodila ho přes celou místnost. Pak jsem popadla několik knih a rozložila je po zemi.
Nakonec jsem šla otevřít.
Oops.
"Slečno de Lator." Oslovil mě chladně.
"Pane profesore." Předstírala jsem překvapení.
Merline dvakrát díky za nitrobranu. Ale proč je tady?
Nervosně jsem stála tváří v tvář vražedně se tvářícímu řediteli naší koleje. Změřil si mě podezíravým pohledem a rozhlédl se po místnosti. Spočinul zrakem na zemi, kde byly knihy a pak zase na mě.
To nemůže znamenat nic pěkného. Pomozte mi všichni svatí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čuky Baby Čuky Baby | E-mail | Web | 9. září 2007 v 10:27 | Reagovat

Super těším se moc na další a jsem strašně zvědavá co Harry se Snapem Joe chcou.

2 Palinka Palinka | 9. září 2007 v 10:54 | Reagovat

Teda ty opravdu vždycky končíš zrovna když je to uplně napínavé, jiank super kapitolka jako obvykle...

3 knihovka knihovka | 9. září 2007 v 13:18 | Reagovat

Úžasná kapitolka a rychlost přidávání.Teď budu přemýšlet jestli Harryho objeví.

4 katie katie | Web | 9. září 2007 v 13:35 | Reagovat

nádherná kapitola moc se těším na další

5 Peta Peta | 9. září 2007 v 15:00 | Reagovat

Tak to je fakt zajimavy konec, Snape je proste nejlepsi!!!!! :-D

6 Peta Peta | 9. září 2007 v 15:02 | Reagovat

Jeste jedna stranka, kde se mi libi povidky: http://aryam.blog.cz/rubriky/hricky-osudu akorat tam neni moc komentaru, tak uz dva dny neni dalsi dil :(, prosim okomentujte to nekdo

7 Sára Sára | 9. září 2007 v 15:04 | Reagovat

bat: Není zač, jsem ráda, že v tom vidíš téma k úvahám a inspiraci ;o)

Fotka z Petřína je vážně krásná a zvláštní na tom je, že i já jsem se v sobotu dopoledne potloukala na Petříně ;o)

Breila: Není zač. Já si zase cením tvé tvorby. Řekla bych, že se Ti skutečně daří zachovat postavám jejich charakter... A skutečně moc by mě zajímaly ty Tvé záměry s postavami ;o)

K dnešní kapitole. Vždycky, když už už si myslim, že by se Joe mohlo stát něco dobrýho, tak se objeví něco co ji způsobí bolest (tím mám na mysli, že se musela kvůli bezpečnosti zříct přátel a role kmotry) a až teprve potom je tam náznak jakéhosi -snad- přátelství s Harrym, a když už si člověk myslí, že si všechno vyříkaj, tak tam vtrhne Snape a čtenář si pro změnu myslí, že z toho nebude nic dobrýho ;o) Zase si překvapila, opět si ukázala, že si spisovatelka s velkou fantazií ;o) Úžasně vykresluješ Joeinu vnitřní sílu, všem okolo připadá zvláštní, a přesto jemně naznačuješ, že jediný Brumbál se v ní aslespoň trochu vyzná, že i člověk s osudem jako má ona má šanci na šťastný život, musí je přežít. Ukazuješ jak moc touží po přátelství, vřelém citu, a přesto se ho raději vzdá, než aby někoho ohrozila.  ;o) Báječné. ;o)

Jo ještě dotaz, jak to děláš, že kapitoly přidáváš v jednu v noci? ;o)

8 Breila Breila | 9. září 2007 v 15:14 | Reagovat

Bat: já ti ani nevím, jak je to možné. Prostě přes den se psaní tak nějak vyhýbám.. většinou doma uklízím a nebo si čtu knížky atd. A pak, úderem osmé večer to na mě přijde...je to taková posedlost. Chvíli třeba ještě koukám na televizi (některé filmy si ujít nenechám :-)). Pak jednoduše zapnu počítatč, vezmu si sluchátka a spustím si hudbu. (bez hudby by mi to nešlo) Otevřu si soubor a pak už jen cvakám písmenka. Nakonec to vložím na stránky a ejhle  už je jedna ráno.

:-)

9 Breila Breila | 9. září 2007 v 15:15 | Reagovat

pardon...omyl jména.. :-D to se mi už dlouho nestalo...Sáro to platilo tobě..jsem to ale moták s velkým M...omlouvám se ještě jednou...

10 mihix mihix | 9. září 2007 v 16:08 | Reagovat

jééé ty mi děláš čím dál tím větší radost :-)

11 Locky Locky | E-mail | 9. září 2007 v 16:22 | Reagovat

Hodně zajimavý konec kapitoly...už se nemůžu dočkat pokráčka ;o)

12 Goddy Goddy | E-mail | 9. září 2007 v 16:54 | Reagovat

aaaa.já chci 28.díííl......prosíííííííííííím :)

13 Ifulda Ifulda | E-mail | Web | 9. září 2007 v 17:47 | Reagovat

Supeeeeeeeer!!! Ale takhle to skončit? Že se nestydíš :D honem napiš další kapitolku, nebo ,mě máš na svědomí :D

14 Sávinka Sávinka | 9. září 2007 v 18:37 | Reagovat

skvely dil...jako vzdycky;)

15 Giner Giner | 9. září 2007 v 18:39 | Reagovat

super kapitola, těším se na pokračování:)

16 Lalena Lalena | 9. září 2007 v 22:38 | Reagovat

skvela kapitola ...tak ako cela poviedka

17 bat bat | 9. září 2007 v 22:50 | Reagovat

Je tu živo! :-)

Sára: V podobných chvílích neznám slovo "náhoda". Tak zase příště u další pěkné kaluže! :-)

Breila: A jaká hudba ti pomáhá při psaní (třeba zrovna dnes)?

Během čtení téhle kapitoly mě 3x napadlo, že se Joe chová jako Snape - vyrovnává se mu v odolnosti a sebeovládání. Uzdravila se téměř na počkání... bez váhání se vzdala kontaktu s přáteli, aby chránila jejich životy... sama čelila vpádu ředitele koleje a skrývala Harryho... Joe děsí a mate své nechápavé okolí přesně jako Snape. Asi jsem si ji oblíbila právě kvůli té podobnosti.

18 Palinka Palinka | 9. září 2007 v 23:53 | Reagovat

když budu čekat do jedné přibude další kapitola? :))

19 Breila Breila | 9. září 2007 v 23:58 | Reagovat

:-D snad ano...ještě asi stránku a mám to dopsané :-)

20 Palinka Palinka | 10. září 2007 v 0:01 | Reagovat

super tak to počkám:)))))

21 Breila Breila | 10. září 2007 v 0:04 | Reagovat

ještě pár minut :-) vydrž..

22 Breila Breila | 10. září 2007 v 0:10 | Reagovat

Haha...ještě tři věty a jdu ti to sem hodit, ale tren konec si nemůžu odpustit... :-D

23 Palinka Palinka | 10. září 2007 v 0:14 | Reagovat

teda to zas něco určitě uděláš schválně... zakroutit ti krkem:)) ale až po tom co dopíšeš i další kapitolu:))

24 Breila Breila | 10. září 2007 v 0:20 | Reagovat

neboj :-D myslím že se nasmějete..pokud se mi to podaří vystihnout :-)

25 Palinka Palinka | 10. září 2007 v 0:22 | Reagovat

teda sem teď uplně nedočkavá, už aby to tu bylo:))

26 Breila Breila | 10. září 2007 v 0:23 | Reagovat

už jen dolaziju řádkování a je to :-)

27 Wyrda Wyrda | Web | 17. září 2007 v 20:59 | Reagovat

No jo..náš SSS :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama