Kapitola 36. A je to tu..

18. září 2007 v 0:00 | Breila |  Jonap Isabella
Dlouho jsem přemýšlela, co sem napsat. Hlavně k této kapitole.
Proč? Mno..to poznáte za pár minut.
Mám jen jediné : Joe, odpusť mi to (a vy asi také, ale stát se to muselo...).
Tak dobrovolně se vydávaám na pospas...Ukamenujte mne.
Breila

PS: bat - "křehké" je pomíjivé. A ten film bohužel neznám, ale podívám se po něm.. (Snad mi to tvá dobrá nálada a nekritičnost dneska taky odpustí..)
PSS: všem co hlasovali v anktě patří mé velké díky...bylo to zajímavé sledovat :-)



Čas mi utíkal rychle. Z pár hodin, kdy jsem naposledy viděla naštvaného Snapea, se stalo několik dní. Úkoly, povinnosti a také tajné schůzky vyplňovaly můj volný čas.
Stingwe se mi podezřele vyhýbal a přišel ke mně vždy, až když jsem byla jen napůl vzhůru. Nechtěl zřejmě, abych se ho vyptávala a tak jsem mlčela. Jen jsem mu vděčně čechrala voňavý kožíšek a s tou vůní jsem i usínala.
A tak přišlo další školní ráno.
Bylo pondělí.
Napětí, které jsem pociťovala dosáhlo včerejšího večera svůj vrcholný bod, ale dnes už po něm nezbyla ani stopa. S divným pocitem jsem čekala, co se přihodilo.
Podivné tušení mě nutilo myslet si, že to úzce souviselo s Voldemortem. Jen kdybych měla víc času. Ale ne, byla to pravda.
Někomu totiž už skutečně nebylo pomoci. Jen já to v tu chvíli ještě netušila.
A i kdyby, nikdy bych nebyla připravena lépe na to, co se teprve mělo stát.
Jako každý den, i dnes jsem vyrazila do Velké síně mezi prvními. Byl tu klid, který se každou minutou vytrácel a pak už tu zase byla ta známá veselá a upovídaná atmosféra doprovázející naši snídani.
Lehce jsem se ošívala, pořád jsem se nemohla zbavit toho podezřelého tušení.
Nakonec jsem jej vytlačila silnou vahou nitrobrany, pomohlo to.
Už jsem byla skoro na odchodu, když si ke mně přisedl Draco. I on byl nějak podezřele nervózní a pobledlý. Ale nebrala jsem to ani na vědomí. Prostě jen nebyl ve své kůži.
Co na tom?
Ranní pošta.
Hlasy zněly nadšením a touhou. Snad dnes napíší i jim?
Alex dostal balíček a celý se rozzářil, když zjistil, že mu rodiče posílají nové kouzelnické šachy. Ty jeho se bohužel zničily při malém "požáru", který se přihodil ve společenské místnosti, když k nám komínem spadl Bouřkový běs.
Skřítci už je nemohli opravit, tak dostal nové.
Nakonec přiletěla jedna sova i ke mně. Zvědavě jsem se na ni zadívala, byla zvláštní. Neznala jsem ji.
Nechala jsem ji napít z mého poháru a pak jsem konečně rozvázala provázek a vzala si svůj dopis. Sova dvakrát zahoukala a zobákem mi strčila do ruky. Pak zmizela a já už ji nikdy neviděla.
Kdo mi to ale mohl psát? Mě dopisy nechodily. Když nepočítám ty, co mi nosil Lucius, ale ty byly většinou jen výhružné nebo varující.
Že by snad matka? Ale ta už mi taky nenapsala. Snad jen naposled, kdy jsem jí rozzlobila s tím zasnoubením.
Rozlomila jsem pečeť a opatrně se začetla.
To písmo je Maxe! Zavýskla jsem si v duchu. Byla jsem ráda, jistě píše, jak se jim vede.
Srdce vypovědělo službu a odmítalo znovu udeřit. Dech zmizel a vše se proměnilo v černo.
Byla jsem najednou jen já v prázdnu. Černá tma, zima, chlad a pak?
Bolest..
Tak strašně mě najednou rozbolelo všechno kolem, už jsem nebyla já a všechno se utápělo. Ta bolest! Tak moc to bolelo. Víc než tisíceré mučení, kterým jsem kdy prošla.
Vrátila jsem se do reality a zase jsem byla já a celá velká síň.
Do dveří právě vešel rázným krokem Brumbál a za ním hned Snape.
Uvědomila jsem si svoje tělo a pak i to kde jsem a proč sedím s otevřenou pusou. Začala jsem se třást a konečně se mi podařilo zase semknout rty.
Slzy. Opatrně, nejdřív pomalu a pak víc a víc zkrápěly moje tváře a dopis.
Pak se zastavily. Já cítila bolest a samotu.
Hlava se mi zatočila.
Oba profesoři se rozhlédli a vyrazili ke mně.
Vstala jsem, ale jako slepá jsem zavrávorala. Neviděla jsem nic, jen jsem vnímala to, že jsem v přeplněné místnosti a chci ven.
Tu si mě všimli i někteří další.
"Isabello." Oslovil mě Brumbál, který se ke mně blížil rychlým krokem. Modré oči byly ustarané, ale já to neviděla. Stála jsem bokem a dívala se někam do dály.
Cítila jsem bolest a …chlad.
Otočila jsem se na něj a ruka s dopisem mi poklesla k boku. Pak mi i prsty vypověděly službu a povolily.
Tenký list pergamenu se obloukem snesl k zemi a najednou to nabylo skutečnost.
Brumbál a Snape byli tady. Byla to tedy pravda.
Zatočila se mi hlava a já na chvíli zavřela oči. Litovala jsem snídaně, která byla ještě před chvílí tak vynikající.
Teď mě tížila.
"Isabello." Oslovil mě znovu ředitel a teď už byli oba docela blízko.
Otevřela jsem oči.
Už žádné slzy, žádná bolest, ne vztek. Jen mrtvolné ticho a chlad, rozlézající se po těle.
Podívala jsem se na něj a pak i na Snapea.
Věděli to. Poznala jsem to okamžitě.
Jen jsem přikývla a pak, pomalým krokem, jsem s nimi odcházela ven. Do Brumbálovi pracovny.
Dopis, který mi předtím vypadl, zvedl mistr lektvarů. Pohlédl na něj zběžně a přes jeho oči se mihl stín. Pak se otočil a vycházel za námi z velké síně.
Mnoho lidí si toho nevšimlo, snad jen ti, kteří si navykli sledovat mě. Moji přátelé, Draco, který mlčel, protože to už věděl a pak Alex.
Byla to skutečnost a tak moc bolela.
"Isabello…" Oslovil mě znovu Brumbál, když jsem trochu ztěžka usedla do jeho křesla. Sklopila jsem oči a zadívala se na zem, ale viděla jsem ji vlastně vůbec?
Snape zavřel dveře a pak přešel ze strany k místu, kde jsme už tolikrát hovořili s ředitelem o Zmijozelu, o mně a o mých rodičích.
Další palčivé bodnutí.
Moji rodiče…
"Je to pravda?" zeptala jsem se tlumeně a tak potichu, že si oba muži napřed vyměnili letmý pohled.
"Ano, je." Řekl po chvíli Brumbál.
Přikývla jsem a dál sledovala zem.
"Od koho je ten dopis?" zeptal se Snape. Neznělo to útočně, snad jen naléhavě a ..ještě nějak, ale nepoznala jsem jak. Snad soucit? Nevím..
"Od Maxe. Mého přítele z Francie." Hlesla jsem šeptem.
Brumbál se podíval na ředitele mé koleje, který mu dopis podal a pak jej přijal. Zběžně si ho prohlédl a smutně kýval hlavou.
"Je to pravda. Voldemort je vlákal do léčky. Chtěl je získat na svojí stranu a dal jim těžký úkol. Měli se dostat do francouzského ministerstva."
"Nesplnili? Odmítli?" ptala jsem se.
"Ne, ale bylo to beznadějné. Předem odsouzeno k zániku a Voldemort to dobře věděl. Byla to past."
"Proč?" zeptala jsem se naposledy.
"To nikdo neví, Joe." Řekl měkce. "Zradil je."
Snape při tom oslovení sebou lehce trhnul a zadíval se poněkud podezíravě. Těžko říct, proč ho to tak rozrušilo, ale za chvíli to už na sobě nedal znát.
Ani já už to ve skutečnosti nevnímala.
Mlčky jsem se dívala na zem a cítila jen chlad. Nitrobrana mi možná pomáhala, ale nemohla jsem se schovávat věčně.
"Jak zemřeli?" zeptala jsem se prostě. "Kdo to byl, kdo..kdo je.." nemohla jsem vyslovit.
"Podle bystrozorů, kteří se tam dostali hned po vyhlášení poplachu, to byl prý sám Voldemort." Sdělil mi ještě ředitel. Pak se ale i on odmlčel.
Chvíli bylo v místnosti úplně ticho. Nikdo se nepohnul a nikdo další nepromluvil. Čekali na moji reakci, ať už měla být jakákoliv.
Nakonec jsem to dokázala. Zvedla jsem hlavu a bez jakékoliv bariéry mezi mnou a skutečností jsem se podívala Brumbálovi do moudrých očí.
"Pak už nemám nikoho, pane." Nitrobrana nadobro padla já byla jen..prostě já.
"On..Max mi psal, že bude třeba, abych přijela do Francie. Identifikovat těla a pak…po prozkoumání bystrozorů je budu moci přenést sem do Anglie. Na pohřeb." Šeptla jsem poslední dvě slova a zase na chvíli zavřela oči.
"Ano, bude to potřeba. Jako ředitel školy mám právo vám udělit zvláštní volno. A vzhledem k tomu, že nemáte doprovod. Postarám se i o to. Až bude vše vyřízeno, zase se vrátíte sem."
Bylo to ujištění a naděje, ale jakou mi mohl v tuto chvíli dát?
"Já,... chtěla bych se vrátit domů. Ještě před tím." Pípla jsem a při slově domov mě zaplavil smutek.
Teď už žádný domov vlastně nemám.
"Oni umřeli." Řekla jsem si spíš pro sebe. Vyslovila jsem to nahlas, tu krutou skutečnost.
"Moji rodiče umřeli." Jak zvláštně to znělo.
Brumbál obešel stůl a pevně mi sevřel ruku. Snape také vypadal, že by něco udělal, jen nevěděl co. Vždyť kolikrát se stane, že někomu vysvětlujete, že rodiče které měl, už nejsou. Navíc padli pro temnou stranu.
"Bolest, kterou teď pociťuješ, zahojí jenom čas. Ztráta nejbližších je krutá a bolestná. Hlavně když přichází z nenadání." Jeho sevření bylo upřímné.
"Pane řediteli." Přerušil nás náhle Snape. Oba jsme se na něj podívali.
"Jsou tady." Vysvětlil.
Dívala jsem se na něj. Jindy mě jeho přítomnost dokázala uklidnit, dnes tomu nebylo jinak. Ale přesto nic nemohlo zmírnit tu beznaděj a prázdno, které si mě získalo.
Brumbál vstal a naposledy se na mě podíval. Pak se otočil ke Snapovi a něco mu tiše řekl. On přikývl a pak profesor Brumbál spěšně opustil svůj kabinet.
Zůstala jsem tam sama, jen s ním.
Mlčeli jsme.
Pevně jsem stiskla opěradla křesla. Nevydržela jsem to tak jsem vstala.
Sledoval mě a přesto neudělal nic. Vyčkával.
Mně stačilo jen to, že tu byl. Ten stejný člověk, ta samá vůně a pak něco uvolňujícího. Žádné nutkání být ve střehu.
Přešla jsem k oknu a zadívala se ven. Slunce se prodíralo skrz mraky, vypadalo to, že bude pršet. Jezero čeřily drobné vlnky.
"Nevěděla jsem, že se přidají k němu. Nikdy o tom nemluvili." Řekla jsem nahlas.
Snape za mými zády dál mlčel. Nechtěl mě rušit a tím mi vlastně dal možnost, jak se s tím vyrovnat.
"Potřebuji ven. Na vzduch." Řekla jsem a otočila se na něj.
Díval se na mě zkoumavě, ale mlčel. Jen zavrtěl hlavou.
"Budete muset počkat." Vysvětlil mi po chvíli. "Do školy právě přišli dva bystrozoři. Budou chtít s vámi mluvit."
Pochopila jsem a tak jsem jen krátce mávla rukou, jakože rozumím. Nemohla jsem mluvit.
Zatočila se mi hlava.
Opřela jsem se o parapet a pak se svezla podél stěny dolů.
Musela jsem dýchat. Zhluboka dýchat, ale nešlo to.
Zalapala jsem po dechu, ale nepomohlo to. Dusila jsem se. Tak moc jsem chtěla utéct, běžet někam daleko, prostě cítit ten chladný vzduch a jemný déšť, který se spustil za oknem.
Zase jsem hořela.
Snape ke mně obezřetně přišel. Díval se tak zvláštně.
Pak vyndal z kapsy jakousi lahvičku a podal mi jí.
Prohlížela jsem si ji a pak zase jeho.
"Pomůže to." Oznámil mi tiše.
Nečekala jsem tedy a vzala si ji. Nešla mi zprvu otevřít, ale pak jsem donutila roztřesené prsty, aby mě poslechly a zátka povolila.
Bez meškání jsem se napila.
Zase jsem mohla dýchat a nevolnost trochu ustoupila. I hlava se mi přestala točit.
To bylo dobré.
"Děkuju." Řekla jsem a natáhla ruku se skleničkou. Vzal si ji zpět a pak mi pomohl na nohy.
Posadil mě do křesla a zase si stoupl z boku stolu.
Bylo v tom něco ochranitelského. Prostě bezpečí.
Neplakala jsem, protože jsem nemohla. Nešlo to a ani jsem nechtěla.
"Kdy budu moct odejít?" zeptala jsem se smutně.
"Snad ráno." Řekl.
Přikývla jsem a zase se zadívala na zem. Byla to přímá odpověď, ale mě trochu trápila. Budu muset odejít, na co jsem se těšila víc? Chtěla jsem pryč od Draca a všeho toho přetvařování, ale nikdy jsem nechtěla, aby to bylo takhle.
Takhle ne.
"Co budou po mně chtít? Myslím bystrozoři."
Mlčel.
Podívala jsem se na něj tedy a jen v záblesku jsem spatřila špatně skrytou zlobu a pak ještě něco jiného. Opět jsem se zarazila.
Proč se na mě zlobí?
"Vyslýchat vás." Další šok. "Co všechno jste věděla a jestli máte nějaké spojení se smrtijedy."
Smutek vystřídal vztek. "Nikdy! Zabili mi rodiče, proč bych měla chtít. Jestli kdy budu mít možnost, budu bojovat proti nim." Vyhrkla jsem.
Záblesk smutku na chvíli pronikl skrz a já pocítila mrazivé bodnutí. Jako bych mu nevědomky ublížila, ale nevěděla jsem čím.
Stáhla jsem se do sebe. I on předstíral lhostejnost.
"Kdo bude můj doprovod? Někdo z ministerstva?" zeptala jsem se na něco jiného.
Opět se zachmuřil a zavrtěl hlavou.
Na chvíli jsem skoro doufala, že by to mohl být on. V jeho přítomnosti bych alespoň nemusela být ve střehu. Ale pak jsem to zase zaplašila.
Dolehly k nám hlasy z druhé strany dveří. Naposledy jsem se zadívala na svého jediného společníka a s úlevou jsem shledala, že i on mi pohled opětoval.
"Omlouvám se." Řekla jsem jednoduše.
Mrzelo mne, že jsem se ho mohla čímkoliv dotknou a vlastně mě mrzelo i to, jak jsem naposledy odešla bez vysvětlení.
Jestli kdy byla příhodná doba na omluvu, bylo to teď. Nechtěla jsem, aby se zlobil. Nemohla jsem unést to pomyšlení.
Ať už chtěl profesor Snape říct cokoliv, nebo snad cokoliv udělat, neměl příležitost.
Dveře se otevřely a do místnosti vešel Albus Brumbál v doprovodu dvou bystrozorů a nakonec profesorka McGonagallová, kterou mezitím zasvětil do situace..
Pozdravili jsme se. A pak se mne jeden z bystrozorů zeptal na jméno.
Profesor Snape byl celou dobu mého výslechu přítomný a byl mi jako tichá opora.
Byla jsem klidná.
"Jmenuji se Jonap Lily Isabella Eleannor Odett de Lator."
Podívali se na sebe, ale neřekli už nic, jeden začal něco zapisovat a druhý si přisedl vedle mě.
"Přijměte naši upřímnou soustrast." Řekl stroze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wyrda Wyrda | Web | 18. září 2007 v 0:12 | Reagovat

Tedy... co Ti napsat.

Smutný díl, dle mého gusta...

Skvěle jsi popsala pocity. Úplně jsem soucítila s Joe.

Musím přiznat, že čekala jsem toho dost, ale smrt jejích rodičů ne... už abych tu byl další díl....

2 clara pacta clara pacta | 18. září 2007 v 0:16 | Reagovat

proč jen to není delší??? :((( no nic jaxe říká to be continued :-P

3 Sára Sára | 18. září 2007 v 0:30 | Reagovat

Tak jsem tu zase po pár dnech. Ještě jsem si nic nepřečetla, takže na mne čeká pět kapitol. ;-) Určitě napíšu komentář, ale asi až zítra, jelikož teď už musim internet vypnout. Musím říct, že Tvé tempo psaní je něco úžasného, opravdu denně, to je něco co si zasluhuje ohromnou pochvalu, já to denně ani nestíhám číst, o to je to vždycky pak mnohem lepší.... Dost keců, jdu se pustit do čtení.

4 Sára Sára | 18. září 2007 v 2:35 | Reagovat

Tak jsem to dočetla a komentář píšu už teď.

Koloběh života, štěstí vystřídá smutek. A jak velký to může být smutek? Je menší a nebo větší, když rodiče, které měla Jou neprojevovali emoce? Ano, měla je ráda, a byli to rodiče, svým zvláštním způsobem ji vychovali jak nejlépe dovedli, možná to ani nevěděli, možná to ani neví ona, ale připravili ji na život lépe než kdokoliv jiný, kdo by ji objímal a chlácholil bezpečím. (Stejně jako Zmijozel připravuje svou tvrdostí své žáky „lépe“ na hrozný svět než ostatní koleje, nebo je to srovnání scestné? Mě to v tuhle chvíli přišlo namístě.) A co dál? Jak moc to změní její život a proč se Voldemort rozhodnul tuto váženou aristokratickou a bezesporu mocnou rodinu odstranit? Vždyť právě oni mohli být klíčem k vyhrání války. Tak proč je zabil, a proč on osobně?...

Asi je tu hodně otázek. Jedna jediná skutečnost a tvůj příběh má opět nový, další rozměr.

A co vlastně ví Draco? U snídaně byl bílý, že by ho zasáhla smrt rodičů jeho snoubenky? Nebo v tom je něco víc? Nebo jen proto, že není páka jejích rodičů a on si myslí, že v tom případě si ho Jou nevezme. Jak tohle všechno změní postavení Jou ve společnosti? Mohla bych pokračovat donekonečna, jsou to miliony otázek, které ve mně vyvolává jejich smrt.

A že by se snad právě vlivem této události do života Jou připletla osoba se záhadnou a uklidňující vůní? Že by smutek zase vystřídalo štěstí?

Breilo, jen se podívej, jakou mozkovou činnost si u mně vyvolala v jednu hodinu ráno. ;o)

Nevím jestli čtu dobře, ale v tvých kapitolách se dá krásně číst mezi řádky. Tolik věcí nám dokážeš sdělit v jedné ucelené kapitole.

Na závěr snad už jen dobrou noc. Dobré ráno, dobrý den. ;o)

5 Sir Fata Sir Fata | Web | 18. září 2007 v 6:50 | Reagovat

Docela krutý, je sice fakt, že ona své rodiče moc ráda neměla, ale i tak to musela být opravdu velká bolest. Jediní příbuzní. Díky nim vlastně žije.

Fakt smutný, ale přitom je to výborně zpracovaná kapitola. :-))

6 Goddy Goddy | E-mail | Web | 18. září 2007 v 7:06 | Reagovat

Kapitola mírně depresivní! Zprvu jsem si myslela,že umřela Maxova přítelkyně i s mimi!

Souhlasím se Sárou,že Zmijozel je kolej nejlépe připravená na život! Přetvářka zachraňuje životy!

Kapitolka se mi moc líbí a těším se jako vždy na další!

4 Sára: K prvnímu komentu! Já to stíhám číst! Brala bych i 20 denně! ale je to neunosne tempo! Jenom pomyslím,že já bych měla napsat něco takového a 20x! neeeeee

7 Mariana Mariana | Web | 18. září 2007 v 7:13 | Reagovat

Náhodou, mě se to moc líbí. Tyhle náhlé zvraty jsou v ději nejlepší. Ode mě ten kámen nepřiletí:-)

8 Jarec Jarec | Web | 18. září 2007 v 10:30 | Reagovat

Tak to je teda sila, musim sa priznat, ze sa mi to paci cim dalej tym viac :)

9 Šárka Šárka | 18. září 2007 v 12:47 | Reagovat

Škoda, že budu nějaký čas odříznutá od internetu. Odjíždět zrovna při takovémhle vývoji událostí... Na druhou stranu, budu toho pak mít víc na čtení v kuse, už se těším.

10 Giner Giner | 18. září 2007 v 14:14 | Reagovat

kapitola je dobrá... snad si ted ale nebude muset hned vzít Malfoye...

11 katie katie | Web | 18. září 2007 v 14:36 | Reagovat

TÝJO TAK TO JE NĚCO MOC SE TĚŠÍM NA DALŠÍ

12 Palinka Palinka | 18. září 2007 v 14:36 | Reagovat

Fakt super, přečetla sem ted dvě kapitoly po sobě a sem nadená, ne teda nějak tím že jí umřeli rodiče, myslím že to celou věc ještě víc skomplikuje a doufám, že se Malfoy nezasadí o to, že se o ni bude starat on, když je zasnoubená s Dracem...

13 Peta Peta | 18. září 2007 v 15:20 | Reagovat

Tak to byl opravdu vykon! Kdyz ji prisel ten dopis, tak mi zacaly tect slzy....

14 Peťka Peťka | Web | 18. září 2007 v 15:29 | Reagovat

super... je sice smutný, že jí umřeli, ale teď má volnost.

15 Ifulda Ifulda | E-mail | Web | 18. září 2007 v 16:45 | Reagovat

Tak tohle jsem opravdu nečekala, úplně jsi mě dastala, moc se těším, až zase přibyde pokračování, je to čím dál tím lepší :D

16 bat bat | 18. září 2007 v 21:32 | Reagovat

Bravo! Vlastně to není poprvé, co jsi dala ději šokující směr. Osobně mě to baví, protože právě správná dávka nepředvídatelnosti a pak dost prostoru ponechaného představivosti dělá ze čtení doslova adrenalinový sport. :-)

Snape v dnešní části opět projevuje dokonalé sebeovládání - a že je vzhledem k situaci skutečně na místě! Vystupuje chápavě, ale decentně. Ocenila jsem jeho respekt ke smutku Joe a zachování zdání rezervovanosti.

A dnešní počet názorů v diskuzi rozhodně není bez zajímavosti - neblížíme se rekordu?

PS Co jsi psala o kamenech?! Květinami do tebe! :-)

Sára: I v noční hodinu ti to pálí skvěle!

17 Sára Sára | 19. září 2007 v 0:45 | Reagovat

Goddy: Ano, myslím, že 20 denně by bylo opravdu vyborné. A důležité je to, že to co člověk chce dělat (číst si) tak na to ten čas vždycky najde. Nemám čas je jen hloupá výmluva. A proč si to nepřiznat, najít si čas na něco takhle příjemného je skvělé. A je vidět, že spoustu lidí si ten čas rádo udělá denně. Přiznejme si, že těch půl hodky, co nám zabere přečíst kapitolu a komentovat, můžeme strávit třeba děláním domácích úkolů a nebo domácích povinností, nebo zíráním na televizi, chozením ven a my raději vlezeme na net a necháme se unášet fantazií...

bat: Děkuji. Nikdy mě nenapadlo přirovnávat čtení k adrenalinovému sportu a máš naprostou pravdu. Čtení povídky od Breily je skutečně adrenalin. ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama