Kapitola 45. Chceš být bystrozor? 1/2

29. září 2007 v 0:04 | Breila |  Jonap Isabella
Tak vy moji závisláci..je to zase tady :-)
zase mě to donutilo rozdělit to na dvě části .....to je vážně k vzteku...
No jinak co se týká mě..už jsem skoro zdravá a čilá jako kapr na talíři. Ale protože škola si žádá mojí pozornost, (já se dobrovolně přihlásila na francouzštinu - to hlevně nikdo nedělejte! je to děsný! :-)) tak nevím, jestli i teď budu dál stíhat jednu kapitolu denně....
Snad mi odpustíte.
Korekce textu bude zase zítra...
Vaše Breila..


"Tentokrát to už vyjde." Zasmál se tvrdě jeden z nich.
"Pokud to ovšem zase nezpackáte." Posměšně mu odpověděl kdosi.
Odpovědí mu bylo jen ušklíbnutí. "Vymyslel jsem si něco speciálního. Nebude mít šanci."
"O co jde?" zeptal se. Jeho otázka byla jako úder zvonu.
"Až po tom." Mávl záhadně rukou.
Bylo to zlověstné.
Strávili celý den venku. Tady se totiž mohli oba pohybovat téměř volně. Sice se nemohli ukazovat až tak často ve městě, ale v přírodě jim bylo stejně lépe.
Navíc toto podnebí oběma prospívalo. Tedy jak se to vezme.
Její společník a teď i přítel začal po několika týdnech slábnout.
Byl čím dál tím bledší a unavenější. Pod očima měl temné kruhy a byl roztěkaný. Tu a tam začal vyhlížet za obzor, směrem k moři. Těžko říct o čem přemýšlel, když se tak oba toulali po venku.
Nejdřív každý zvlášť, ale brzy to byla jejich nejoblíbenější činnost. Strávili celý den na čerstvém vzduchu, kdy ji Remus učil, nebo si vyprávěli. Joe se často pokoušela znovu malovat, ale nešlo jí to.
Blanca jí tam přinesla nějaké věci a oblečení. Neopomněla i na skicák a tužky, ale jakoby všechny obrazy nedokázaly přejít z její mysli na papír. Nakonec to vzdala a odložila to stranou. Stejné to bylo s její novou magií.
Nedokázala přijít na to, jak ji znovu vyvolat, vyzkoušela už téměř všechno. Vyděsila se, rozčílila se, ale nic to nebylo platné. Podle Brumbálovy rady usoudila, že se opravdu znovu projeví, až to bude potřebovat.
Nač to tedy ukvapovat? Zbytečně by ji to jen trápilo.
Tak jim utíkaly společné dny. Ruka se jí už zahojila, ale pro změnu jí neunikla ta změna, která byla na Remusovi patrná. Byl nemocný.
Jednoho večera už to nevydržel.
"Brumbál si přeje, abychom se na pár dní vrátili do Anglie."
Přikývla a odsunula talíř stranou. Měla už dojedeno. Spíš ji teď daleko víc zajímalo proč.
Tázavě se proto na něj dívala a čekala.
"Navíc s tebou potřebuje mluvit. Možná něco vypátral."
Tak tato představa byla pro ni vzrušující. Bylo to nečekané, když zjistila, že měla strýce. Toužila se dozvědět víc a v duchu už kolikrát přemýšlela, proč jí o tom nikdy neřekli. Proč to tajili? Byl snad krvezrádce, tak jako si ona sama často připadala?
"A kdy se zase vrátíme?" zeptala se nevinně.
Remus sebou ovšem lehce škubnul. Vypadal nějak podivně. Skoro jakoby se k něčemu přemáhal, k něčemu, co pro něj nebylo jednoduché.
Bál se toho, jako vždy. Věděl, jak na něho reaguje většina jeho světa, když se o něm dozví, ale Joe to musel povědět.
"Až to bude možné, zase se sem vrátíme. Tedy pokud budeš chtít."
"Proč bych neměla? Remusi?"
"Musím ti teď něco říct. Ale než to udělám, musíš vědět, že pochopím, když už nebudeš chtít." Joe seděla jako na trní. Co jí může říct tak hrozného?
"Mluv už, prosím." Vyzvala ho.
Znovu se napil a pak odložil prázdnou sklenici.
"Důvod, proč se musíme vrátit, je také ten, že nebude trvat dlouho a nedokázal bych se o tebe postarat. Vlastně bych tě mohl ještě víc ohrozit. Jsem vlkodlak."
Ať už očekával jakoukoliv reakci, byl překvapený.
"A jak je to dlouho?" zeptala se naprosto v klidu.
"Dost. Byl jsem ještě dítě." Stále si ji prohlížel, vypadala naprosto normálně. Nijak šokovaně nebo překvapeně. Skoro jakoby se bavili jen o tom, kolik je hodin a jestli už se podával desert.
"Je mi to líto. Promiň." Řekla nakonec po chvíli. "Můžu pro tebe alespoň něco udělat? Myslím až budeme tam."
Zavrtěl hlavou. "Profesor Brumbál se postaral o to, abych měl vše potřebné. A ty se nemusíš omlouvat, nemáš za co."
"Ale ano, mám. Moje rodina byla jedna z těch, kteří si prosazovali zákony proti křížencům. A jiným. Je to tedy moje vina. Ráda bych se sem pak zase vrátila, vážně. Mně nesejde na tom, že jsi to co jsi. I mně se teď každý bojí. Nemůžeme za to, kým jsme."
"Jsi velmi chytrá a nadaná Joe."
Rozpačitě se podívala do stolu.
"Ale moje rodina taková nebyla. Promiň."
"Nemáš se za co omlouvat." Usmál se na ni bodře.
Tak to nakonec přešli. Po zbytek večera si ještě dlouho povídali. Remus jí vyprávěl něco málo o vlkodlacích. Nakonec se přiznala, že Harry jí asi něco takového naznačoval kdysi.
Když šli spát, měli před sebou vyhlídku na další vzrušující dobrodružství.
Vždyť kolikrát se jí mohlo povést dostat se do hlavního štábu Fénixova řádu?
Protože přesně tam oni mířili.
"Ale Remusi, jak dlouho to vlastně potrvá?"
"To nevím jistě." Řekl zesláble.
Usmála se na něj povzbudivě. "To nevadí, beztak mám zabaleno všechno důležité."
"Jdeme na to?" zeptala se nedočkavě jako nějaké dítě. V očích jí plály zvědavé ohníčky. Těšila se a byla nadšená z této vyhlídky, až to bylo skoro legrační.
"Dobře, můžeme tedy vyrazit. Pečlivě si zapamatuj tuhle adresu." Podal jí malý složený lísteček, když si jej přečetla a zapamatovala, spálil ho a popel nechal zmizet.
"Grimmauldovo náměstí dvanáct." Řekla zeleným plamenům a už se nechávala unášet a točit stále dokola. Mířila pryč.
Do Anglie, kdo ví, kam přesně?
Krb ji vyhodil v jakémsi zaprášeném pokoji. Tedy spíš to vypadalo jako kuchyně.
Bylo to tu spoře osvětlené. Hranatý stůl v jednom rohu místnosti byl lehce nahnut na jednu stranu a židle, které byly často používané, občas zaskřípěly.
Nikdo jiný tu ale nebyl. Jen dveře do kredence a druhé do další části domu byly pootevřené.
Počkala, dokud za ní nevystoupil z krbu i Remus a nechala si vše vysvětlit.
"Tak jsme tady. Tohle je teď hlavní štáb Fénixova řádu. Tady máme pravidelně schůzky, ale tím si nemusíš lámat hlavu. Za dobu co tady budeme, sem nikdo nejspíš nepřijde.
Brumbál je upozornil na to, že tu budu, tak s tím počítají. Molly přicestuje někdy během zítřka. Bude ti tu dělat společnost, když já ani Brumbál nebudeme moct."
"Kdo je to?" zeptala se nedočkavě.
"Molly? Je to matka Rona. Spolu s Arturem pracují také pro Řád."
"Snad jí to nebude vadit." Zapochybovala na chvíli.
Remus to přešel. Věděl, že by beztak nemělo smysl ji přesvědčovat.
"Kdy přijde Brumbál?"
"Nejspíš večer, až bude mít volno. Máte toho hodně co probírat?"
"Vlastně nevím. Doufala jsem, že bude vědět něco dalšího. Nebo mi aspoň poví kde pátrat."
Remus moudře přikývl.
"Tak dobře, běž si třeba vybalit. Pokoj najdeš ve druhém patře. Poslední dveře vlevo."
"Díky. Uvidíme se potom."
"Co chceš dělat?"
Pokrčila jen rameny. "Napadlo mě, že bych mohla napsat Hermioně. Dlužím jí vysvětlení."
Když ale uviděla jeho výraz, rychle dodala. "Nic jí neprozradím. Jen jí napíšu, že jsem v pořádku. Vážně."
Souhlasně přikývl. Věřil jí.
"V hale se prosím chovej tiše. Je tam jeden obraz, který se rozkřičí pokaždé, když je tam moc hluku." Varoval ji ještě. Zvědavě pozvedla obočí, ale už se nevyptávala. Rychle mířila z kuchyně ven.
Páni, to je ale velký dům. Užasla.
V hale bylo šero, prakticky nebylo vidět ani na krok. Zhruba za dalších pět vteřin Joe pochopila, že tenhle dům je plný jistého druhu magické pozůstalosti. Cítila ji podvědomě, stejně tak jako každý, kdo sem kdy vkročil.
Bylo tu napjaté ovzduší, plné záhad a zároveň čehosi varujícího. Seschlé hlavy bývalých skřítků zdobily cestu po schodech nahoru. Byly odporné. Ještě že tohle nemůže vidět Loony. Občas měla pocit, že zaslechla nějaký šramot nebo šepot, ale nevšímala si toho.
Ve druhém patře proto rázně přešla až na konec chodby a zatlačila.
Bylo zavřeno.
Zkusila to ještě jednou, ale nic se nestalo.
"Ta mě k sakru pusť!" zavrčela.
Dveře se rázem otevřely. Skřípěly až to tahalo uši. Joe věděla, co má dělat, aby se příště dostala bezpečně ven. Jednou a důkladně je nakopla.
Zaúpěly, ale dosedly na své místo. Bylo to jako nepsaná hrozba. Další důkaz toho, že i kouzelníci začarovávají své předměty.
Prošla dál do pokoje a batoh odhodila k nohám postele.
Byla obyčejná a nijak výjimečná, stejně jako zbytek pokoje.
Krom prostého lůžka tu byl sešlapaný koberec, jakési starší zrcadlo, které se mračilo na každého, kdo se do něj podíval a pak ještě pracovní stůl se židlí.
Žádná skříň, nebo jenom komoda.
Skoro jako cela.
Okno bylo zakouzlené tak, že nešlo roztáhnout závěsy. Bylo tu proto šero.
Našla starou lampu, alespoň něco, bude se jí později hodit.
Povzdechla si a ztěžka usedla na postel.
Přemýšlela v duchu, jak sestavit dopis pro přátele, ale nic ji nenapadalo.
Vzdala to s tím, že to nechá na později a převlékla se. Bylo tu chladněji než ve Francii, tak si vzala i svetr a nakonec přeci jen usedla ke stolu.
Začala psát.
Nejprve ztěžka, ale pak přeci sestavila jednoduchý vzkaz, který se později pokusí předat Brumbálovi. Snad by to mohlo projít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peta Peta | 29. září 2007 v 0:17 | Reagovat

Super, ted jsem si vsimla, ze je tu dalsi kapitola, hned ji jdu cist.

P.s. kdybys na svem blogu zavedla citac navstev, mela bys jich tu tak tisic za den, podle toho, jak casto tu jsem :)

2 Breila Breila | 29. září 2007 v 0:32 | Reagovat

je tu počítadlo :D v levo když se bedlivě podíváš..ale počítá jen jeden pc za den :-)

3 Barče Barče | 29. září 2007 v 10:34 | Reagovat

to je dobre, ja sem taky koukam casto :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama